První zmínka o Rudolticích je z r. 1255. Na městečko byly povýšeny r. 1676. Na své pečeti měly Rudoltice už jako ves mluvící znamení: na trávníku stojícího koně, uvázaného za uzdu ke stromu. Téhož znamení užívaly Rudoltice i po svém povýšení na městečko. Žádné znakové privilegium pro Slezské Rudoltice se nezachovalo ani v opisu, takže možná nešlo ani o znak. V 19. století se však toto znamení za znak považovalo a je tak uvedeno také v literatuře. Také L. Baletka považuje toto znamení za znak a uvádí jeho barvy ve shodě se Ströhlem; Saurma a Widimsky uvádějí však tinktury odchylné, totiž štít červený, štípený stříbrným svislým pruhem, s černým koněm s modrou uzdou.

Popis nejistého znaku: Na stříbrném štítě je na zeleném trávníku černý doprava obrácený kůň, uvázaný modrou uzdou ke stromu přirozených barev, který stojí při pravém okraji štítu.

Ve vsi Rudoltice, náležející ve 13. stolení jako lenní statek olomouckému biskupství, byla postavena na přelomu 15. a 16. století středověká tvrz. Panství náleželo rodu Supů z rulštejna, kteří zde v rozmezí let 1548 až 1565 nechali postavit menší renesanční zámek.

Ten převzali Sedlničtí z Choltic, jimž byl majetek později zkonfiskován pro jejich účast ve stavovském protihabsburském povstání. Novým vlastníkem se stal hrabě Maxmilián z Dietrichštejnu. Dlouho ovšem Rudoltice nedržel a roku 1630 je prodal za patnáct tisíc zlatých Jiřímu, svobodnému pánu z Hodic.

Začala tak nová éra zámku. Důležitou postavou rodu Hodiců byl roku 1706 narozený hrabě Albert. Studoval ve Vídni a procestoval Německo, Švýcarsko, Francii, Anglii i Španělsko. Jeho obdiv však patřil Itálii, která ho okouzlila uměleckými památkami. Po otci zdědil tři panství - Rudoltice, Dolní Povelice a Fulštejn. Navíc se také bohatě oženil a rozhodl se své rudoltické sídlo zcela změnit a přestavět. Pokusme si představit, že stroj času nás přenese zpět a my budeme moci navštívit nový zámek vybudovaný v 18. století, v době, kdy Rudoltice náležely Hodicům.

Za Hodiců zámek nebývale vzkvétal

Prošli jsme alejí a vstupujeme hlavním vchodem do zámku. Po sestupu do suterénu, míjíme dílny řemeslníků a umělců, pracujících na výzdobě objektu. Pustíme-li se ještě níže do podzemí, narazíme na umělé doly, v nichž během zámeckých slavností bývají poddaní převlečeni za horníky.

V nadzemní části budovy se nachází šedesát obytných a slavnostních místností. Některé stojí opravdu za zmínku. Společenským střediskem je taneční sál s portréty předků Hodiců na stěnách, sochami a s Erató na stropě. Autorem štukových ozdob byl sochař Schubert. Před jídelnou se nachází malá předsíň, v níž stávají zbrojnoši oděni jako římští válečníci. Hosty zvou k tabuli zvuky bubnů a trubek. Samotná jídelna je vyzdobena obrazy antických bohů, sousoší císaře Josefa II. a pruského krále Bedřicha. Při jídle hraje stolovníkům tlumená hudba. V sále múz můžeme vidět postavu Apollona s múzami a portály slavných mužů.

Ke studiu slouží knihovna. Příhrady jsou plné knih, v oválech jsou portréty významných osob a také indických a egyptských božstev. Nechybí zde ani kresby egyptských hieroglyfů. Bibliotéku doplňuje bohatá sbírka map, kterou Hodic později daroval škole kadetů v Berlíně. Milovníci umění a přátelé věd si přijdou na své rovněž v kabinetu sbírek, zdobeném na stěnách polodrahokamy a barevnými skly. "Kunstkabinet" nabízí k vidění a studiu italské a holandské obrazy, rytiny a koberce, malby na skle, mince, zbraně, herbáře, minerály, sbírky kůží a jiné vzácné předměty.

V zámeckém divadle řídí představení režisér Johann Jindřich Müller, povolaný z Vídně, divadelní kulisy maluje Jan Chambrez starší. Návštěvníci mají k dispozici zvláštní pokoj vyložený zrcadly, Široko daleko proslul "Pokoj přátelství" s bustou císařovny Marie Terezie a oslavným nápisem. Je obklopena větvemi s uměle sestrojenými ptáky, z jejichž hrdel tryská voda. Záclonu hlídají dvě sochy granátníků, protože se za ní skrývá socha Bedřicha Pruského jako vězně. Zvědavost nám nedá záclonu odhrneme a v ten okamžik nás polije voda. Otočíme se dokola a před námi se objeví, jakoby na oltáři, socha hraběte Alberta s deskou, na níž jsou zobrazeny "jeho" Rudoltice. V jiném pokoji je k vidění malovaný portrét Hodice sedícího před pyramidou z lidských lebek a hnátů. V ruce drží přesýpací hodiny na znamení pomíjivosti času lidského života.

Hodic holdoval věcem i bez praktického užitku

Rudoltický zámek přestavěný v barokním stylu se stal jedním z kulturních center Slezska. Kulturní dění představovalo divadlo a také zámecká kapela. Přechodně v ní působil slavný hudební skladatel Karel Ditters z Dittersdorfu a Karel Hanke. K významným hostům patřil již zmíněný pruský král Bedřich, vítěz nad Marií Terezií ve slezských válkách a zejména francouzský literát a filosof Francois Marie Aroust, známý pod pseudonymem Voltaire, který kritizoval moc francouzské monarchie i církve, načež byl vyhnán z Paříže a pronásledován za hlásání názorové svobody.

Církevním účelům slouží zámecký kostel s cennými obrazy a varhany. Život na rudoltickém zámku se neodehrává pouze v něm samotném. Je totiž obklopen romanticky pojatým parkem. Výjdeme-li ze zámku, obklopí nás zeleň a vodní díla, čerpající vodu v údolí z malého potoka. Vpravo vidíme umělé jezero s ostrovem uprostřed, kolem něhož proplouvají bílé a černé labutě. Postoupíme-li dále do parku, spatříme různé budovy, sochy, mosty, umělé zříceniny, jeskyně, oltáře a pomníky. Z jeskyní tryskají fontány, proudí prameny a ze stromů stříká voda.

Rozmařilý život na rudoltickém zámku vábil evropskou šlechtu

Krávy žeroucí z ozdobných mramorových mušlí, prérie s Indiány, kanál s gondolami, čínské pagody, město liliputánů i rusalky - to je bizarní směs, kterou mohl před dvěma sty padesáti lety spatřit návštěvník zámku ve Slezských Rudolticích, obývaného v té době výstředním hrabětem Albertem Hodicem..

Rudoltický zámek, který je dnes pouhým poloprázdným skladem zdravotnického materiálu, tehdy žil nespoutanými radovánkami. Jeho popularita zasahovala celou Evropu a mezi hosty se počítal i pruský král Bedřich II. či rakouský císař Josef II. Ještě o sto let později doznívala někdejší sláva Slezských Rudoltic v díle francouzské spisovatelky George Sandové nebo ve Slávy dceři Jana Kollára.

Skandály hraběte Alberta

Albert Hodic se narodil 16. května 1706 ve Slezských Rudolticích a už od mládí byl pro své výstřednosti a skandály postrachem okolí. Otec jej brzy poslal do ciziny s tím, že už se nemá vracet. Mladý rokokový kavalír, pověstný svými milostnými pletkami, procestoval Francii, Španělsko, Německo i Itálii. Nakonec zakotvil ve Vídni u dvora císaře Karla VI. Jeho bláznivé kousky neznaly mezí, jeho oděv, způsoby i vystupování mnozí obdivovali a napodobovali.

"Vedlejším produktem" Hodicova způsobu života však byly i obrovské dluhy. Začali ho stíhat věřitelé a on musel z Vídně zmizet. Po čase se objevil v německém Erlangenu. Bylo mu dvacet osm let, když se tam začal dvořit bohaté padesátileté markraběnce bayeruthské Žofii von Sachsen-Weissenfels.

Byla to prý na svůj věk krásná žena, ovšem s pověstí prostopášnice. Nakonec sama nabídla Hodicovi ruku a pod rouškou noci s ním 14. července 1734 prchla, aby mohli být sezdáni. Sňatek vzbudil obrovské pobouření v markraběnčině rodině, spřízněné s králem Bedřichem II. Žofii hrozilo i vydědění, ale Bedřich se stal postupem času dokonce přítelem jejího muže.

Novomanželé se brzy rozhodli odejít do Slezských Rudoltic, i když jim starý Hodic vzkázal, že je nepustí za bránu svého zámku. Albert však vnikl dovnitř tajnými nehlídanými dvířky a svému honosnému průvodu otevřel sám. Otec se zabarikádoval v prvním patře, nakonec ale podlehl naléhání své snachy a se synem se smířil. V roce 1741 zemřel a zámek zůstal mladému hraběti Albertovi.